Stmívá se. Stojím na své oblíbené plážičce mezi skalnatými útesy. Pozoruji pomalu přibližující se vlny, jak pod sebou rolují malé kaménky. Jedna vlna je silnější , dělám krok zpátky, zakopávám a při pádu se uhodím hlavou o vyčnívající kámen. Sedám si trochu otřesená a po spánku mi teče krev. Kdo určí, který krok bude ten poslední, kdo nade mnou bdí a vyrovnává drobná uklouznutí? 

Láskyplná milost mě převádí přes úzký most od narození k smrti. Most, kterému říkáme život.

Vše co raší a rozkvétá přitahuje mou pozornost. Závratně vysoké nebe nad hlavou a opojný čerstvý vzduch. Procházím krajinou a vnímám jak se vzájemně ovlivňuje to co je venku a to co je ve mě. Nechávám se okouzlit zázrakem zrození, růstu a otevírám se všem možnostem. 

Doprovází mě tichá lehká radost. Když na ni zaměřím pozornost, je tam. Je to radost, že žiji, že vnímám, že jsem tady a teď. Každý moment může být důvodem, pro tuto radost.

Racci a jejich křik, který je neodmyslitelnou součástí mořského pobřeží. Zkoušet, chybovat a učit se a poznávat. Lety a pády. Touha a potřeba zachytit to, co mě tak silně ovlivňuje a mění. Stejně, jako písečné struktury po odlivu, stejně jako kroužení racků. Stále stejné a pokaždé jiné.

Tolik drobností a detailů, odlesků vody, barev, odstínů a tvarů. Každý moment, kdy jsem zastavuji své myšlenky, abych skutečně "uviděla", každý tento moment je vstoupení do přítomnosti. Vidím, cítím, vnímám světlo, vůni, teplo nebo zimu. Právě ten moment. A ty momenty si pamatuji. A jsem s nimi nějakým způsobem navždy spojená .

Vidět co je skutečně tady, zblízka tak, jak to je. Použít získanou odvahu a odhodlání vidět i události života, tak jak jsou.

Zamlžená, modrošedá atmosféra. Deštivá oceánská zima. Choulím se do sebe. Obzory splývají s nízkými mraky. Vlny se líně převalují přes kaménky na pláži. Uvolňuji se do toho bezčasí a nechám se jím vyživovat. Stejně jako příroda kolem mne. Už ne tam a ještě ne tady. Otázky kam, kdy a jak se zdají být bezpředmětné. Důležité je najít a oživit tu uvnitř. V pohádkách se na léčení ran používá nejdřív mrtvá voda. Nejzazší místo odlivu, nejnižší hladina moře. Chvíle, kdy se odhaluje dřeň. Hluboký výdech.

Je to trpělivost? Odevzání ? Čekání a pasivita? Nehybnost. Stažení všech aktivit z vnějšku. Po přijetí této energie se objeví její krása. A síla vidět věci kolem sebe takové, jaké jsou. 

Vitalita, vášeň - energie růstu, pramen života. To je doslova cítit. Voní zemí, hlínou, vlhkou trávou a kůrou stromů a kytkami a samozřejmě mořem, mokrým pískem a řasami. Vůně co se nezapomínají. Ale nelze je nijak uchovat. Lze to jen prožít. Prožít bez snahy popisovat. Stát se tím. Nemůžeme život pozdržet, uchopit, uložit do šuplíku na někdy příště. Je tu teď. Prostě buď je nebo ne. 

Končí další den. Klesající soumrak, ztišení. Barevná projekce už zapadlého slunce na oblacích. Naplňuje mě vděčnost. Za vše co je a bylo součástí mého života. Vděčnost za to, že mi byl dán ten zlomek času žití v tom velikém mysteriu, které nemohu pochopit.

Toulala jsem se po vnitřních i vnějších cestách a průvodce mi dělala má intuice. Nacházela jsem různá místa a opouštěla je. A doma jsem skládala z kousků látek Kompasy. Červené vlčí máky, které na krátkou dobu vykvetly před domem, kde jsem žila, přitahovaly mou pozornost vždy, když jsem je míjela. Červený kompas, symbol pulsující krve a tepu. Života, touhy po přežití a růstu.

Pár dní, kdy slunce svítí celý den a konečně téměř rozpálí písek a prohřeje kameny. Spolu s měkkou náručí oceánu vytvoří očistný uzdravující elixír života. Teplo mě otevírá a uvolňuje mou tvořivost, sponntánost a ochotu k objevování nových cest a zdrojů. Nechávám se tedy sytit sluneční energií a vnímám, jak je štědrá. Svou blažeností a odevzdáním se propojuji se zdrojem skutečné a nevyčerpatelné hojnosti.

Vítr skoro nefouká a vlnky si tak přívětivě pohrávají s pobřežím. Brouzdání se vodou, poskakování přes kameny, toulání se po plážích. Nikde nikdo. Křik racků. Přítomnost je bezstarostná. A prostor, který je jindy obsazen obavami a strachy, zaplňuje radost. Stejně jako příliv postupně, ale vytrvale zaplňuje prohlubně a zaplavuje pláž.

Moře u Cornwallského pobřeží je čisté, chladné a divoké. A pod hladinou je Neptunova zahrada. Ladné pohyby rostlin, které ožívaly se stoupající a klesající hladinou moře. Krásné a nekonečné taneční variace. Odvažovala jsem se ponořit se mezi tyto tanečníky a také se nechat kolíbat. Matka Oceán mě očišťovala a zažívala jsem prvotní spojení s ní, s původním, hlubokým a nepřekonatelně vyživujícím zdrojem. 

Při odlivu se po pláži Whitsand dalo chodit kilometry. Stopy, které zanechávám v písku a nacházím, když jdu zpátky. Stejně, jako ploché vlny. Pohyb tam a zpátky.Zdá se směšné řešit co je a není důležité, plánovat a určovat pořadí co teď a co potom. Všechno budu vědět v pravý čas. Krok za krokem, vteřina za vteřinou 

Spojení ohně a země. Stálé vyvažování nadšení a trpělivosti. Západy a východy Slunce. Ten magický okamžik, kdy se ohnivá koule spojuje s horizontem. Miliony let tu takto Slunce vytváří svá představení. A v tu chvíli není nic důležitějšího, než sledovat ten pomalý pohyb a nechat se vtáhnout do toho nekonečného příběhu. 

Zastavení. Nádech a výdech. Kde jsem a kam jdu. Kam upínám svou pozornost to roste. Slunce se zrcadlí na hladině, světlo a stín, výšky a hloubky.  Jsem součástí, jsem i pozorovatelkou, vnímám tento jedinečný okamžik a tím ho vytvářím a uchovávám.

Jeden den se vlny dramaticky přelévaly a narážely na břeh, vzdouvaly se a tříštily o skály. A druhý den se ty samé vlny mírně proplétaly mezi sebou a hladivě zaplavovaly pláž. Bouřlivé dny přejdou. Zodpovědnost mám jen za svůj vlastní život. I am forewer pure.

Ani živé ani mrtvé. Místa, která jsou dvakrát denně zaplavována až 6 metrů vysokým sloupcem vody. Kameny, které jsou omílány a přemisťovány divokou silou vln. Toulala jsem se prostory, kam lidská noha málokdy přišla. Kdybych tam zůstala, stala by se ze mě bezmocná hračka rozbouřených vln. Slunce vysušilo a vyhřálo kameny a já jsem paní této dračí země. Na pár hodin.

Když soumrak zjednodušuje paletu barev na odstíny šedé, měkké fialové a tóny ocelové modré. Když se někam vytratí i věčně křičící rackové. Mořské vlnky jsou mírné, jako by je někdo ochočil. Den končí. Jemně, něžně. Mohu taky tak odložit to, co se ukázalo iluzí? Rozhodnutí, ke změně jsem zakořenila v míru a vede mne touha po souladu sama se sebou. Podvečerní ničím nerušené rozjímání mi přináší jistotu, že potřebné kroky ke změně uskutečním. Pomalý walz v něžném objetí.

Zout si boty, rozběhnout se a cítit měkkou trávu. Zem pod nohama Slunce nad hlavou. Otevírala jsem se znova a znova kráse a úžasu. Vnímání všemi smysly. Zvuky, vůně, barvy, teplo nebo zima. Život rotočený jako kolotoč. Slunce a ničím nepodmíněná radost oživuje všechny mé buňky. Díky, díky Slunce!

Hukot moře s fičením větru, proudy deště a vzdouvající se vlny všude. Svět se utápí v mokrých tónech šedé. Ty větrné a deštivé chvíle mi dodávaly sílu. V takovém počasí nelze být venku a cítit se slabá a bezmocná. Někdy se z toho běsnění živlů zrodí mořská pěna. Větrnými víry je vynášena vysoko nad útesy a mizí kdesi v dálce.  

V Cornwallu se počasí mění rychle, ráno mlhy a mraky se šourají po zemi a najednou je to pryč. Vítr foukne a nebe vyletí vzhůru. Objeví se modrá! I já se mohu pohnout, zvednout hlavu a pocítit tu možnost změny. Jemné a křehké tušení svobody. Čerpám energii z vlhkého vzduchu, z vůně moře, z větru. Na změnu je potřeba síla. A tak se sytím a vyživuji. Chráním si uvnitř tu zažehnutou jiskru. Inspiruji se z přírody, z její schopnosti změny. Já to dám. Nevím naprosto vůbec, co mě čeká, jen vím, že to dám. Pro tuto chvíli se odpoutávám od obav a úzkostí a sytím se modří z  vysoké oblohy. Nádech. Naděje.

Hlubiny tušené. Obzor oddělující modrou od modré. A nikdy to není stejné a nikdy se mi neomrzí se dívat  na ten modrý prostor. Nezměrné hlubiny a nekonečné výšiny nebe. Jak snadné bylo tváří v tvář těmto modrým prostorům zažívat mysl osvobozenou od ochoty následovat myšlenky. Osvobozenou od ochoty vytvářet obavy, aktivovat úzkosti a strachy. Tento vyživující stav, nastával bez úsilí a snahy.  Přirozeně, protože ve mně vždy byl a je.

Toulky a rozjímání na pobřeží a vnímání nekonečného prostoru. Prostor, daleký horizont, vysoké nebe, jasný vzduch. Ale také země pod nohama. Jednoduché, rovné plochy, které budou za pár hodin pohlcené a úplně zmizí, aby se zase za dalších pár hodin postupně objevovaly, osychaly na slunci a nechaly mě dělat čerstvé stopy. Hledala jsem co vlastně chci, jak vyjádřit to podstatné. Zanechat stopu, kterou za chvíli smyje moře?

Ticho rozostřuje barvy. Vítr, který je normálně všudepřítomný zmizel, jako by nikdy neexistoval. Teplo omamuje a já upadám do polospánku. Sním a procitám. Světlé modré nebe se odráží na nehybné hladině. Vlny líně a bezhlučně hladí břeh. Moje vibrace jsou stejné jako vibrace země. Objímá mě konejšivá a milující náruč. Příroda? Duch? Bůh? Velká Matka? Vnímám obrazy, jsou to vize budoucnosti nebo minulosti? Čas se stává vertikálním.Hutné, nehybné takřka hmatatelné ticho. Jsem a nejsem. Miliardy let v jediném okamžiku. Bublina milosti.

Blankytně modrá, žlutá a odstíny šedých. To je jedna z barevných variací Cornwallském pobřeží. Žlutá je z ploch lišejníků, které pokrývají skály pobřeží. A současně, když svítí sluníčko je žlutá tak nějak všude. Taková jasná a jednoduchá krása všude kolem. Sebe - vědomí. Vědomí si svých kvalit i slabostí, vědomí toho, že jsou v rovnováze. Ve stejné rovnováze, kterou jsem vnímala při pohledu na modrý horizont moře a blízké kameny pokryté žlutými lišejníky. Slunce, moře, kameny a já. Vše okolo mne tu je miliony let a já? Být součástí toho na ten nepatrný zlomek času, který nazývám svým životem, vnímám jako obrovský dar. Dar, který už nechci promrhávat.